Zdravotníci se často potýkají tváří v tvář smrti. Jsou to mnohdy právě oni, kteří drží ruku umírajícího na jeho poslední cestě životem. Mezi zdravotníkem a umírajícím se vytváří zvláštní pouto, kdy se lidé často fixují na zdravotníky, protože častokrát nenajdou podporu u svých blízkých nebo zkrátka nemohou. Stává se, že když rodinu informuje lékař, že je jejich blízký vážně nemocný a život se mu krátí, dostanou strach a mají pocit, že o jejich blízkého bude lépe postaráno v nemocničním prostředí. A pak přicházejí na řadu zdravotníci, kteří o umírajícího pečují do poslední chvíle, tlumí jim bolest, pomáhají jim při hygieně či při základních stravovacích návycích, tráví s nemocnými poslední chvíle života a snaží se jim být oporou a naslouchat jim. Zdravotník by měl být v tomto ohledu trpělivý, laskavý, měl by se snažit vyhovět přáním umírajícího, směřovat ho spíše ke krátkodobým cílům, kde je reálnost jejich splnění. Nikdy bychom neměli nemocnému říkat kolik mu ještě zbývá času.

Umírání v nemocničním prostředí je pro člověka v terminálním stádiu dle mého názoru z mnoha hledisek stresující. Pacient je v cizím prostředí, bez svých blízkých, každý den musí snášet pohledy na jiné umírající nebo možná ještě hůře na pacienty, kteří jsou zdraví, a právě byli propouštěni domů. Nemocný by chtěl své poslední chvíle strávit se svými nejbližšími, dát jim najevo, že je má rád a že si jich váží. Umírají mívají pocit, že potřebují vztahy urovnat, takže i v tomto terminálním stádiu může docházet ke smíření určitých vybraných osob, které jsou pro umírajícího člověka důležité. Jako zdravotníci bychom si měli uvědomit, že někteří umírající lidé mají potřebu o svých pocitech či zdravotním stavu mluvit. Neměli bychom toto téma záměrně přehlížet ale naopak si umírajícího vyslechnout a být tu pro něj, udělat si na něj čas a dát mu najevo naše pochopení a vlídnost slova.

Pro zdravotníky není jednoduché se rozloučit s člověkem o nějž se dlouhý čas starali a pečovali o něj. Každý z nich má jinou povahu a jinak tyhle situace zpracovává. Často dojdou do fáze, kdy si řeknou, že se nemocnému ulevilo a již netrpí. Důležité je, aby i zdravotníci se o smrti bavili jako o tématu, které je přirozenou a nevyhnutelnou součástí života každého z nás, protože nikdo nejsme nesmrtelný.

Umírání doma

Velmi diskutabilním tématem je umírání doma. Myslím si, že pro vážně nemocného člověka je umírání v domácím prostředí z mnoha úhlů pohledu lepší. Vážně nemocný se cítí ve svém vlastním prostředí mnohem komfortněji ale hlavně je se svými blízkými, kteří o něj pečují, znají ho a ví co má ten dotyčný rád a jakým způsobem ho směřovat na své poslední cestě. Láska od blízkých osob je pro umírající nesmírně důležitá a tuto lásku a pohlazení zdravotník nikdy nemůže nahradit. Samozřejmě pro rodinu je to velký psychický nátlak, kdy se během péče o umírajícího musí stejně tak jako umírající ale i oni smířit s tím, že smrt je nevyhnutelná. U nemocného v terminálním stádiu bychom vždy měli zachovat jeho důstojnost a mít k němu úctu až do jeho poslední chvíle. Měli bychom se snažit vycházet z jeho přání a potřeb.

  Jak jsem již zmiňovala, myslím si, že pro hodně lidí je téma smrt tabu. V současné době se lidé bojí mluvit o smrti, toto téma přehlížejí a nepřipouští si ho. Je důležité si uvědomit, že jednou to čeká každého z nás, a jenom my budeme rozhodovat o tom, kdo s námi bude prožívat naše poslední chvíle. Měli bychom myslet na to, že nikdo z nás nechce umírat sám. Přáním každého jedince je strávit poslední chvíle života s našimi nejbližšími i když si to mnoho jedinců nepřizná nahlas. A proto bychom si měli vážit veškerých strávených chvil s naší rodinou, blízkými přáteli či životní láskou, protože nikdy nevíme, kdy se naše chvíle stane tou poslední.


Autorem je spolupracující všeobecná sestra portálu Bc. Simona Houšková.

Štítky:

Podobné články: