Nová krev do lékařských týmů Nemocnice Šumperk a.s.
Vydáno: | Kategorie: Články
Lékařka Tereza Zedníčková je čerstvou absolventkou medicíny. Zatímco při volbě oboru chvíli váhala, než se definitivně rozhodla pro dermatologii, volba místa zaměstnání byla podle ní naopak velmi snadná.
Když Petr Smrčka úspěšně dokončil studium medicíny a začal se rozhlížet, kam nastoupí, Nemocnice Šumperk v jeho hledáčku původně nebyla. Shodou náhod se však dozvěděl o volném místu na dětském oddělení a své volby po půl roce stráveném v nemocnici nelituje.
Co konkrétně vás přivedlo do Nemocnice Šumperk?
Petr: Hledal jsem pracovní místo na pediatrii v dojezdové vzdálenosti od Olomouce, kde jsem chtěl po škole nadále bydlet. Na Šumperk jsem popravdě zpočátku nepomýšlel, ale pak jsem šťastnou náhodou na Facebooku narazil na příspěvek tamní dětské lékařky, že shánějí nové posily. Z jejího doporučení jsem měl dobrý dojem a následné setkání s paní primářkou a férové jednání, jež zdaleka není samozřejmostí, mě v něm utvrdily.
Tereza: Do nemocnice mě přivedl můj obor, který jsem si během studia medicíny nakonec vybrala. V České republice totiž není příliš nemocnic, jež by měly přímo kožní lůžkové oddělení. Nemocnice Šumperk je jednou z mála, proto nakonec moje volba padla na ni.
Asi každý absolvent medicíny stojí po skončení studia před poměrně těžkou volbou, kdy se musí rozhodnout, kterému oboru se nakonec bude věnovat. Proč jste se nakonec rozhodli pro pediatrii a dermatologii?
Petr: Definitivně jsem se rozhodl až během 5. a 6. ročníku. Během studia mi bylo sympatických více oborů, u všech jsem však nakonec našel nějaké „ale“. Pediatrie byla jediným odvětvím, v němž mě přes všechna její známá úskalí nic neodradilo. Nejvíc se mi na ní líbí možnost příznivě ovlivnit někdy i celý život pacienta, lékařský úspěch a vynaložené úsilí zde mohou mít opravdu dlouhodobý dopad, v čemž vidím obrovský smysl a motivaci k poctivé práci. Navíc děti si za svůj zdravotní stav prakticky nikdy nemohou samy a nemůže být pochyb o tom, že si naši maximální péči vždy zaslouží.
Tereza: Osobně jsem se začala rozhodovat už dlouho před skončením medicíny. Už ve třetím ročníku jsem přemýšlela o různých alternativách, když jsem jako medička začala v rámci studia stážovat na jednotlivých klinikách. Nakonec u mě vyhrála dermatologie, protože je to bohatý obor, který nabízí mnoho možností seberealizace.
Absolventi medicíny také často přemýšlejí, kam po skončení studia zamířit. Zda do fakultní nemocnice, nebo do menší nemocnice. Proč jste nakonec zvolili druhou variantu?
Petr: V menší nemocnici je absolvent do plného pracovního procesu, včetně služeb, zařazen mnohem rychleji, je veden k samostatnosti a setká se s mnohem větším spektrem diagnóz než na specializovaných pracovištích, čímž získá do budoucna cenný všeobecný přehled a jakousi „univerzálnost“, na níž potom může stavět případné hlubší vzdělávání. A co je pro mě nesmírně důležité, v menší nemocnici máte větší šanci dostat se do přátelského kolektivu, který vás podrží, pomůže v těžkých začátcích, a kam se budete moci těšit. Nemluvě o tom, že chování, nálada a soudržnost zdravotnického personálu přímo ovlivňují pocity a spokojenost pacientů, o něž jde v první řadě.
Tereza: Tady byla má volba naopak velmi jednoduchá. Poměrně rychle jsem se rozhodla pro šumperskou nemocnici, protože disponuje kožním lůžkovým oddělením. Po skončení studia zde právě hledali nového kožního lékaře a na nemocnici se mi líbilo také to, že se zde dělá poměrně široké spektrum výkonů.
Během studia medicíny jste jistě v rámci praxe absolvovali i stáž na klinikách velké fakultní nemocnice. Nakolik se její prostředí liší od menší nemocnice okresního typu?
Petr: Zásadní rozdíl spočívá v tom, že fakultní nemocnice nezahrnuje pouze péči o pacienty, ale ve spojení s lékařskou fakultou představuje centrum vědy a vzdělávání jak budoucích, tak hotových lékařů. Ti jsou však v příliš silné početní převaze proti už tak zaneprázdněným školitelům, než aby se dalo hovořit o jejich kvalitní a intenzivní průpravě. Volba fakultní nemocnice je jednoznačně vhodná pro absolventy, kteří mají zájem o vědecko-pedagogickou činnost či lékařský obor, jež třeba menší nemocnice vůbec neprovozuje. Naopak v oborech, kde potřebuje začínající lékař bez konkurenčního boje s ostatními rychle nabýt praktické a manuální dovednosti, je vhodnější sáhnout po okresním pracovišti. Za první týden v práci jsem udělal více krevních odběrů než za celých 6 let studia, a když jsem líčil kolegům z větších nemocnic, že provádím pod odborným dohledem screeningové ultrazvuky novorozencům a po třech týdnech mě posadili k lumbální punkci, odmítali tomu věřit.
Tereza: Je to pro mě těžké porovnat, protože stážovat a pracovat jsou dvě naprosto rozdílné činnosti. V menší nemocnici je podle mých dosavadních zkušeností obrovskou výhodou, že se osobně znám i s kolegy z ostatních oddělení nemocnice, což nám významně usnadňuje vzájemnou spolupráci.
Může se mladému lékaři dostat od nemocnice okresního typu stejného zázemí pro přípravu na atestaci jako od fakultní nemocnice?
Petr: K získání atestace je mimo jiné třeba absolvovat některé stáže ve fakultní nemocnici, takže se tam nakonec alespoň na chvíli podívá i lékař, který má mateřské pracoviště na okrese. Úskalím může být menší ochota okresních nemocnic tyto stáže v předepsaných termínech umožňovat, respektive financovat, to však není případ Nemocnice Šumperk. Pokud jde o požadované počty výkonů a klinické zkušenosti, ve svém případě jsem za menší nemocnici rád.
Tereza: Myslím, že v mém oboru určitě ano. V naší nemocnici se i jako začínající lékař dostanu k celému spektru diagnóz od lupénky až po bércový vřed. Důležité pro každého absolventa je, aby si především pohlídal, zda má nemocnice, kam chce nastoupit, patřičné akreditace.
Velké téma jsou určitě i kvalifikační dohody, které požadují právě menší nemocnice. Jak na tyto dohody jako mladý lékař nahlížíte?
Petr: Na kvalifikační dohodu bych osobně nikdy nepřistoupil, při nástupu jsem nic takového podepsat nemusel. Zaměstnavatel si má získat a udržet zaměstnance příznivými pracovními podmínkami, jež nastolí, nikoli nátlakem v podobě hrozících sankcí v případě, že se lékař z jakéhokoli, a to třeba i závažného osobního důvodu rozhodne pracovní poměr rozvázat. Samozřejmě chápu složitou situaci zaměstnavatelů ve stavu ohromného nedostatku zdravotnického personálu, ale podobné praktiky podle mě nejsou řešením, naopak podrývají důvěryhodnost pracoviště a většinu potenciálních zájemců odradí.
Jak konkrétně se vám v Nemocnici Šumperk pracuje. Jaký je nemocnice z pohledu mladého lékaře zaměstnavatel?
Petr: Za první půlrok strávený v nemocnici mohu říct, že své volby nelituji a podruhé bych se rozhodl stejně. Jsem stále v kontaktu s přáteli z vysoké školy, samozřejmě si sdělujeme své dojmy, a zatím jsem nenašel nikoho, s kým bych si pracovní místo vyměnil. Ať už se jedná o zmíněný kolektiv, včetně nebývale profesionální a zároveň lidské paní primářky, rozmanitost práce na oddělení či pestrost samotného oboru. Pokud jde o postgraduální vzdělávání, stážemi na jiných odděleních před kmenovou zkouškou momentálně procházejí naše starší kolegyně a vidím, že to funguje dobře. Rovněž s komunikací s ředitelstvím a řešením formálních záležitostí mám zatím jen dobré zkušenosti.
Tereza: V nemocnici se mi pracuje velmi dobře. Tím hlavním důvodem jsou přátelský kolektiv a bezproblémová spolupráce s kolegy na kožním oddělení. Kromě toho mám vždy k ruce atestovaného lékaře, který rád pomůže nebo poradí, což je pro mě nesmírně důležité.
Vraťme se teď do doby krátce po studiu. Co pro vás jako pro absolventa medicíny bylo při nástupu do praxe nejtěžší?
Petr: Nejtěžší na tom všem je fakt, že absolvent lékařské fakulty je sice plný více či méně použitelných teoretických znalostí, ale pro reálný nemocniční provoz naprosto nepřipravený. První týdny jsem se s vypětím všech sil snažil pochytit lékařskou dokumentaci a neúprosnou všudypřítomnou administrativu, chod oddělení a organizaci práce. Pak teprve člověk postupně začne vnímat medicínskou stránku věci a osvojovat si odborné postupy zavedené na oddělení. Největší zdroj stresu pak představují četné noční služby. Ta první mě čekala pouhé tři týdny po nástupu, byť s fyzicky dostupným atestovaným lékařem. Všichni zkušení lékaři se však shodují na tom, že ve službách se naučili nejvíce, snažím se to tedy vnímat pozitivně.
Tereza: Je spousta věcí, na něž vás škola nepřipraví. Pro mě bylo například nejtěžší srovnat se se zodpovědností, kterou při léčbě pacientů neseme.
Pokud si tento rozhovor čte nějaká medička či medik, kteří mají krátce před skončením studia a přemýšlejí, kam nastoupit, co byste jim vzkázali? Máte pro ně nějakou radu, jež by jim v rozhodování mohla pomoci?
Petr: O oddělení, které vás zajímá, si sežeňte reference přímo od lékařů, kteří tam pracují, osobně se setkejte s přímým nadřízeným, nechejte se provést oddělením, v nejlepším případě si tam již během studia domluvte praxi. Tak si nejlépe představíte, zda je to místo, kde byste chtěli následující roky trávit většinu svého času. A hlavně pamatujte, že vaše volba nemusí být konečná a to, že vyzkoušíte více oborů či oddělení, než najdete své místo, je naprosto v pořádku.
Tereza: Všem bych doporučila, aby si zařídili stáž mimo studium v oboru, jenž si vyberou. Na stáži se člověk seznámí s daným oborem daleko více než v rámci studia. Z mé zkušenosti si i pár věcí vyzkouší, což při rozhodování, zda je to ten pravý obor, rozhodně pomůže.
